Dyntchia – Cesta na Hliněnou řeku Etiopie, říjen 2007

Do soumraku zbývá už jen necelá hodina. Vedle doutnajícího ohniště stojí sazemi pokrytý plechový hrnec s čerstvě přefiltrovanou vodou z řeky. O kousek dál se před skálou krčí dva stany, které zakrývají malou průrvu. V té jsou zaklíněny tři lodní pytle. Na hromadě, kterou ještě doplňují zbytky zkaženého jídla a několik dalších částí výbavy, leží černý plastový kufr. Panty a zámky poznamenala permanentní vlhkost, navíc je na několika místech malá škvíra, kterou prosvítá hnědé palisandrové dřevo. Hned vedle, už bez obalu, leží mandolína. Hmatník se již odtrhnul od krku a potrhané struny bezvládně visí dolů. Vedle menšího stanu je sbalen raft, na jehož šedém obalu se suší Zajícovy věci.
„Už by se měli vrátit“ říkám Markovi. Odpovědí mi je unavený pohled a němé kývnutí. A aniž by přestal filtrovat vodu, potáhne z promočené cigarety a vyfoukne obláček dýmu. „Za chvíli bude tma“ než to dořekne, zašustí nad námi křoví a z vysokého břehu se sesype trocha kamení, které Srb strhne při sestupu na plošinu našeho tábora nad soutokem Dyntchie s Shokou.
O chvíli později již všichni sedíme kolem ohniště. Zajíc je úplně propocený, špinavý a v obličeji je vidět, že je úplně strhaný. Stejně je na tom i Srb a Miro. Mají za sebou celodenní průzkum okolní neprůstupné džungle. Všichni tři během okamžiku vypijí celý kbelík vody, který Marek filtroval více než tři hodiny. „Zítra musíme pryč“ řekl Srb.

Původní záměr

Cílem vodáků se stala doposud neznámá řeka Dyntchia protékající oblastí Kafa na západě Etiopie. Řeka si razí cestu dvěma pásy pohoří, aby nakonec posílila známou řeku OMO. Prvotní plán se týkal právě Oma. Splout jej, ještě než budou postaveny přehrady na jeho toku a tím pádem zmizí mnoho krásných míst na řece, která pramení na severu Etiopie a jejíž tok končí v jezeře Turkana na jihu země na samotné hranici s Keňou. Jenže OMO se stalo říční dálnicí pro rafty a motorové čluny vezoucí komerční výpravy a dychtivé turisty do lidské ZOO, kterou se stala kmenová území v OMO VALLEY. Snad i proto byla touha poznat a prozkoumat řeku Dyntchiu natolik silná, že se těsně před odletem do Etiopie změnily všechny plány. Cílem tedy mělo být splutí Dyntchie a vplutí do Oma. Následně pak proplutí kmenovým územím, tak jak to již realizovaly dvě slovenské expedice a dnes mnoho dalších komerčních výprav.

Velká neznámá

Snad ještě nikdy před tím se Honza Lásko, mezi vodáky známý pod přezdívkou Zajíc, nepustil do takovéhoto projektu. Několik satelitních snímků oblasti a hrubá mapa. To bylo vše, co bylo k dispozici.
Druhý den v Addis Abebě měl rozhodnout. Slovenský profesionální raftový guide Miro Dušek, právě on přišel s myšlenkou splutí Dyntchie, dohodl schůzku na Etiopské vodohospodářské správě - ministerstvu, kde měly být k dispozici veškeré rozhodující údaje. Mapy, záznamy průtoků za posledních dvacet let, kontakty v místě. Jenže jak se ukázalo, ani zde nebylo možno získat základní informaci, zda je Dyntchia splavná?
Charakter řeky zůstal utajen. Jediným vodítkem byla jen okopírovaná mapa řeky. Jediné, co neumožnilo vodákům spát před ranním odjezdem k pět set kilometrů vzdálené řece, byly hustě se kroutící vrstevnice, několikrát proťaté silnou čarou zaneseného toku řeky.

Do pravěku

Cesta do Bongy trvala najatému řidiči dva dny. Konec konců právě počet dní na cestě bylo hledisko ke stanovení ceny. Takže řidič nespěchal. Když vodáci shodili ze střechy auta velký šedý balík, který do té doby odolával všem okolním vlivům, seběhlo se ze širokého okolí mnoho místních lidí. Vysoký student, jeden z mála, který mluvil anglicky, se ujal namáhavého pumpování. Ostatní rychle balili vše, co až sem k řece přivezl nacpaný džíp. Světle speciálního materiálu, začal pomalu získávat své kulaté a pevné tvary. Udivené pohledy přihlížejících ujišťovaly vodáky v tom, že jsou prvními, kdo tu něco takového tropí. O to víc rozpačité bylo rozloučení.
Raft usedl na vodu. Jeden těžký lodní pytel vedle druhého. Kytara, která bude sloužit k navázání komunikace na kmenových územích, si lehla nahoru. Vše pak Miro Dušek upevnil k raftu pevnou sítí. „Jedeme“ zařval Miro na posádku raftu ve složení Pavel Srbecký, Tomo Lukačovič, Marek Kožušník a Petr Kašpar. Honza Lásko dění pozoroval z druhého břehu, kde před tím zastavil se svým kajakem a celou scénu dokumentoval svým fotoaparátem.
Pět pádel se zanořilo do vody. Zatím ještě nesynchronně a chaoticky. Ale to vše se během několika prvních kilometrů spraví. Řeka tekla klidně. Minula několik chýší na levém břehu, odkud se z ničeho nic zjevila hromada křičících dětí a udivených dospělých. O pár minut později již byl klid. Břehy plnily exotické rostliny a stromy. Nad řekou se zvedl z koruny palem houf ptáků. Celá scenérie vypadala, jako kdyby byl raft přenesen do Zemanova filmu Cesta do pravěku. I první noc v džungli, naplněna očekáváním, obavami nad neznámem, ale kompenzována klukovským nadšením z velkého dobrodružství, proběhla klidně.

První peřej

Hned druhý den ráno řeka ukázala svoji pravou tvář. Nedaleko kempu hučela těžká peřej, skládající se ze dvou kaskád. Kajak projede, ale raft i s veškerým nákladem bude třeba těžkým terénem přenést. Jeden po druhém bere do rukou těžký pytel, aby jej podal dál. Takto se pomalu přesouvá náklad na velkou hromadu pod peřejí. Po hodině úmorné dřiny je vše dole. Je čas spustit raft. Červená šňůra se napnula, aby zastavila klouzající se člun, který v kaskádě nabral rychlost. S mohutným škubnutím se zastavil. Lano se zařízlo do dvou párů rukou, které korigovaly pohyb raftu.
Když bylo vše hotovo, usedl Zajíc do kajaku. Uchopil špricdeku do zubů a utáhl ráčnami opěrku. Pak automatickým pohybem přetáhl špricku přes límec kajaku. Nabral do helmy vodu a vylil si ji na hlavu. Uchopil pádlo a sklouznul do vody z malé skalky. Nahlídl do peřeje, aby si naposledy zkontroloval cestu a jedním záběrem vyjel z tišiny.
Modrý kajak se přehoupl přes hranu prvního prahu. Zaryl se špičkou do zpěněné vody a vystřelil záhy do další vlny. Pak přišla desetimetrová skluzavka. Honza měl vše pod kontrolou. Ne nadarmo se řadí mezi nejlepší kajakáře na divoké vodě. Vše se zdálo být v pořádku. Pak ale najel na malou skalku, která ve zpěněné vodě nebyla vidět. Jeho i s kajakem to vymrštilo na levou stranu kaskády, která v těch místech dále padala dolů. Bylo štěstí, že za skalkou dělící hlavní tok řeky se silným proudem od úzkého kanálu byl malý vracák, do kterého se Honza okamžitě zavěsil. Všichni si oddechli. Ne na dlouho. Charakter řeky se nezměnil.

Řeka která neodpouští.

„Během pěti dní jsme přešli na jakýsi strojový chod. Ráno vstát kolem sedmé, uvařit malou snídani, sbalit tábor a většinou o pár metrů dál začít s prvním těžkým přenášením“ povzdechl si Honza Lásko.
Staré přísloví říká, že třetí den je kritický. Bohužel i to se vodákům potvrdilo. Ten den vyrazili brzo. Honza plul na svém kajaku první. Stal se z něj zvěd-průzkumník. Kajak mu umožňoval volný pohyb na řece. Jako první vplouval do soutěsek, kde ještě před ním žádný člověk nebyl. Byl navigátor těžkého raftu, který naváděl do divokých peřejí a informoval o tom, zda je průjezd reálný, zda je třeba terén důkladně prohlédnout, či přistát a zahájit další vyčerpávající přenášení lodních pytlů a v nejkritičtějších místech i samotného raftu. „Pak to přišlo“ smutně vypráví Marek Kožušník, „byla to kaskáda několika prahů za sebou. Nejvyšší mohl mít tak metr a půl a hnal vodu na skálu a ostře doleva. Vypadalo to, že tam nebude velký problém, jen bylo potřeba v pravý okamžik přitáhnout špici člunu do leva a zabrat.“
Raft se rozjel. Všech pět vodáků zabralo na pokyn kapitána. Hop, hop, hop. Křičel Miro do hukotu peřeje. První práh, druhý. Raft se dostal na hranu posledního prahu, mírně přibrzdil o skálu, na kterou se dostal setrvačností těžkého nákladu. Špička se zaryla do pěny a na Srba a Paĺa se navalila hromada lodních pytlů. Posádka na zádi raftu sklouzla z válců, ale jen co se raft dostal pod kaskádu se všichni během vteřiny vysoukali zpět. „Pak to ale přišlo. Nechápu to. Sledoval jsem kluky v hledáčku foťáku. Z ničeho nic, když už byli skoro pod peřejí, se raft převrátil“ vzpomíná Honza na kritický okamžik. Naštěstí měla nehoda za následek „pouze“ dvě ztracená pádla, která uplavala v nestřeženém okamžiku, kdy všichni poprvé bojovali o život. Bylo třeba zastavit raft, převrátit jej a dostat se na břeh. Když si všichni oddychli a snažili se načerpat ztracené síly, zatáhlo se. O pár minut později se spustila průtrž mračen. Ledový déšť takřka znemožnil další postup. Skály byly kluzké a nebezpečné. Po vodě to nešlo.
Ten den vodáci urazili pouhých devět set metrů. Naprosto vyčerpaní vybudovali bivak mezi několika balvany pod vysokou skálou. Kemp nazvali „Bod zlomu“. Skoro to tak vypadalo. Den po té se řeka rozlila do širokého údolí a GPS na konci ukázala posun o třicet kilometrů vzdušnou čarou. Jenže ten pravý bod zlomu měl teprve přijít.

Když sedmý den bůh odpočívá

Nadšení netrvalo dlouho. Výjimka potvrzuje pravidlo. Řeka se vrátila ke svému původnímu rázu. Těžký terén, ostré skály, velký spád, dřina a další rána pod pás. Při výjezdu z dlouhé peřeje se raft lehce otřel o ostrý kámen pod hladinou, který se na dvou místech zakousl do zadního válce raftu. „Nakonec se nám podařilo raft slepit a pokračovat v plavbě. Jenže pak jsme se dostali na soutok Dyntchie s řekou Schockou. Jak přiléhavý název“ říká Pavel Srbecký a dodává, „pro nás to byl šok“.
Dosud nejtěžší přenášení a ještě k tomu dvou řek najednou.
Pod soutokem vodáci vybudovali další kemp, ve kterém strávili tři dny naplněné nejistotou, strachem a dohady. Po řece to dále nešlo. Po těžkém průzkumu okolní džungle, kdy naposledy konfrontovali realitu se špatnou mapou, jim osud nahrál do cesty dva domorodce žijící v okolních horách.
„Byl to zvláštní okamžik. Najednou jsme věděli, že nejsme ztraceni. Na druhou stranu oni vůbec nechápali, co od nich chceme. Kreslil jsem na papír obrázky kostela, mešity, pak jednoho člověka a skupinku lidí, chatrčí. Chtěl jsem jim vysvětlit, že se potřebujeme dostat do vesnice. Nakonec to pochopili. Jenže jediná vesnice byla za vysokým hřebenem hor. Čekal nás těžký výstup hustou džunglí s převýšením více jak tisíc výškových metrů. Byla to zkouška vůle. Cestou někteří vyházeli z batohů ty nejposlednější věci, které nebyly potřeba. Jen aby odlehčili svému nákladu. Navečer jsme naprosto vyčerpaní dorazili do vesnice Šama. Byli jsme zachráněni“. Popisuje Pavel.

Happy end?

Vesničané, pod vedením velmi obětavého a mladého učitele Frea, podnikli dvě výpravy zpátky k řece. Během čtyř dní, kdy mnozí z nich byli nejdále od vesnice a poprvé v džungli, vynesli většinu expedičního materiálu, včetně těžkého raftu. Během oněch čtyř dní bylo v Šamě rušno. Jak se domorodci přiznali, byli vodáci prvními bílými lidmi, které tato vesnice poznala. Snad o to více otevřela své srdce a duši. Ukázala svoji pohostinnost, zvyky, kulturu. Zasvětila zvědavé bílé muže do tajů přípravy kávy, kterou lidstvo objevilo právě v této oblasti. Byly to dny, kdy se přes den, ale hlavně v noci, nesly nad Šamou hladivé tóny kytary. Kluci sborově zahalekali Hůsličky, Imaginární hospodu a další písně, načež odpovědí bylo zaburácení stohlasého sboru, při jehož gospelu šel mráz po zádech. Ta kytara tam zůstala. Pro protestantskou farnost v Šamě to byl nejcennější dar, jakým se bylo možno odvděčit za pomoc těchto obyčejných a skromných lidí.

Petr Kašpar, WW8 expedition group, www.ww8.cz