Polární vodák - Míra Štěpán

Vynecháme-li fakt, že Míra Štěpán vystudoval výpočetní techniku na FEL ČVUT, postgraduálně biomechaniku na FTVS UK a pracuje ve školství, je dokonalým představitelem outdoorových nadšenců, tedy lidí, kteří cestují za své prostředky, a hlavně pro sebe. Míra nepřekonává výškové rekordy, rychlostní rekordy ani stupně obtížnosti. Jsou mu celkem ukradené vrcholy i póly. Přesto právě oblast nedaleko severního pólu se pro něj stala osudovou: v uplynulých deseti letech se celkem čtyřikrát, v letech 2000, 2002, 2004 a 2008, vypravil na norské souostroví Špicberky. Chodí pěšky, sjíždí arktické řeky na nafukovacích kánoích a plaví se na nich i po fjordech mezi ledovci. Pokaždé tak vidí Špicberky z jiného úhlu a troufám si říci, že Míra Štěpán je dnes – ve čtyřiatřiceti letech – jedním z největších znalců tohoto souostroví. O cestách na Špicberky a o zkušenostech z nich informuje jeho, cituji: „věčně a asi navždy rozpracovaný web Svalbard.cz“.

Míro, co tě vedlo k tomu vzít si do Arktidy nafukovací kánoi?

Byl jsem na Špicberkách v létě, tedy v období polárního dne, kdy je tato oblast nejmírnější. Letní cestování tundrou přináší ale i své nevýhody, zejména překonávání malých i velkých vodních toků. Problémy, s jakými jsme brodili ledové řeky, mě v roce 2002 přivedly k nápadu udělat na Svalbard (norské označení pro Špicberky, pozn. red.) vodáckou výpravu. A o dva roky později už jsme na nafukovací kánoi Palava sjížděli řeku Reindalselvu. Mimochodem, nevím o tom, že by to někdo zkoušel před námi.

Jak jsi se vůbec dostal k vodě, k pádlování, a potom na Špicberky?

Já se nejdřív dostal na Špicberky a až potom si kvůli výpravě koupil palavu. V rámci tréninku jsem s ní začal podnikat výlety od českých řek a potoků až po Mazurská jezera a Baltské moře. Po úspěšné výpravě na Svalbard mi zůstala loď i vodácký koníček. Ten nakonec přerostl až v pravidelnou účast na různých amatérských vodáckých maratonech. Kvůli nim jsem si samozřejmě pořídil i jinou loď a zatím jsme se vždycky slušně umístili. S přípravou na cesty do náročných přírodních podmínek ale vytrvalostní experimenty úzce souvisejí. Podnikli jsme tak nonstop přechod Nízkých Tater nebo čtyřdenní sjezd Vltavy z Vyššího Brodu do Prahy.

Nízké Tatry, vodácké maratony... jsi tedy spíš horolezec, nebo vodák?

Mám rád vodu i hory. Vynechávám ovšem výškově příliš exponované situace. Nejsem horolezec a nechci jím být. Orientuju se radši na přechody horských hřebenů, podnikl jsem treky v amerických národních parcích Glacier a Grand Teton, v Julských Alpách, na Fagaraši a moc zajímavé byly Bílé hory na jihozápadě Kréty.

Co ty sám považuješ za svůj nejzajímavější nebo nejdůležitější sportovní či cestovatelský kousek z poslední doby?

Jednoznačně čtvrtou – a zatím poslední – výpravu na Svalbard v létě 2008. Na dvou palavách jsme dopluli do opuštěného města Pyramiden. Téhle akce si cením nejen pro to, jak byla bohatá na zážitky, ale i proto, že proběhla téměř přesně podle plánu. Svalbard nás přitom cestou nijak nešetřil, takže ten plán byl asi dobrý.

Máš nějaký konkrétní zážitek, který ti utkvěl v paměti?

Těch by bylo! Paměť mi pořád slouží dobře... Myslím, že na přední místa by se řadila všechna setkání s ledními medvědy, to nezevšední. Ale na úplně prvním místě bych asi uvedl zatmění Slunce kolem poledne 1. srpna 2008. Pádlovali jsme za nearkticky vlídného počasí po sytě modrých vlnách Billefjordu. Kolem nás jen pustá krajina, moře a naše dvě malé bezvýznamné lodičky, prostě Svalbard. Když Slunce, které zrovna jednoznačně kralovalo, předvedlo svůj trik s ukrytím za Měsíc, natolik se to vymykalo normálnosti, že mi ještě teď chybějí slova.

Co tě nejvíc přitahuje na akcích v extrémních podmínkách, ať už jsou to závody, maratony, non stop přechody nebo polární oblasti?

To kdybych já věděl… Ať už je to závod, nějaký experiment s vytrvalostí nebo výlet do divoké přírody, vždycky je to vlastně jen směs bolesti, únavy, hladu a nepohodlí. Pokaždé si říkám, že takovou blbost už neudělám. Ale udělám… Koneckonců, námaha čistí mysl a zážitky, které přináší, jsou pak bezprostřednější. Opravdový, syrový život…

A proč tě oslovila právě Arktida?

Nemám rád, když je mi horko. Navíc celý život žiju ve velkém městě a pracuju s lidmi. Proto jsou pro mě ideální končiny opuštěné a chladné, kde se můžu někam přemisťovat, pokud možno vlastní silou.

Měl jsi někdy problém s dodržováním bezpečnostních pravidel, nebo naopak s jejich porušením?

Základní bezpečnostní pravidlo na Špicberkách je zajištění tábora před ledním medvědem, který se může objevit kdykoliv. Běžně se to řeší ohradníkem se světlicemi. Já to nikdy nepoužíval, na předchozích výpravách jsem sprostě hazardoval, ale naposled už nás jelo dost na to, abychom mohli držet noční hlídky. Ty měly nečekaný vedlejší efekt. Každý z nás měl díky nim dvě a půl hodiny na odpočinek od ostatních, což pomáhalo zmírňovat nezbytné sociální napětí. Bohužel si ale taky každý dělal soukromé výlety po okolí bez ohledu na vzdálenost, ze které by se v případě potřeby stihl k táboru dostat dřív než zpozorovaný medvěd. Máme mnoho hezkých fotek tábora z dálky a jsme moc rádi, že se medvědi ukázali, až když jsme bydleli v chatě. Poučením je, že taková pravidla je dobré si ujasnit a odsouhlasit na začátku akce. Když už se pak roztáčí kolotoč různých ponorkových efektů, upřesňování pravidel se stává drážděním hada bosou nohou.

Vzpomeneš si na situaci související s vybavením, kdy tě zaskočily klimatické nebo přírodní podmínky? Nebo se něco rozbilo, porouchalo, nefungovalo?

Při první vodácké výpravě na Svalbard nás zaskočil déšť. Ono tam prší často, ale ne tak moc. Tohle však bylo na západě v Bellsundu, kde se hromadí mraky od moře, a cedilo tam opravdu poctivě. Shodou okolností jsme měli zrovna sbalenou loď, tak jsme v tom počasí udělali tu chybu, že jsme se rozhodli ji nestavět a jít po břehu. Téměř okamžitě jsme naběhli do příšerného terénu a déšť se rozhodl, že se dosud jen tak rozcvičoval. Moje partnerka měla bundu půjčenou od bratra, prý nepromokavou. Bunda promokla durch a dívka hodně prochladla. Od té doby k požadavku na nepromokavost bundy přidávám vykřičník, a připadá mi to málo. Nás tehdy zachránila chata, které nějaký medvěd urval okno, tak už jsem se já nemusel dopouštět žádného násilí. Než jsme k ní ale došli, bylo to pekelných pět kilometrů.

Co hodnotíš jako největší pokrok ve vybavení v poslední době?

Tohle není dobrá otázka pro mne. Není to zas tak dlouho, co jsem „objevil“ podvlíkačky od Moiry a nikam dál jsem technologicky nepostoupil. Ale pravda je, že nevyhledávám žádné skutečné extrémy, takže mi to zatím stačí.

Co z outdoorového vybavení se ti osvědčilo?

Co se opravdu osvědčilo, pochází z obchodu s potřebami pro řezníky – pytle na tlačenky. Kvalitní odolný igeliťák, který se snadno vodovzdorně uzavírá. Cpu do nich víceméně cokoliv, především zásoby, ale i oblečení. Vznikají z nich úhledné, dobře skladné balíčky. Mám tak v batohu tlačenku s rýží, tlačenku s müslíčkem, tlačenku s ponožkami…

A co se ti naopak neosvědčilo?

Kdysi jsem koupil trekové sandály Asolo (značku zmiňuju a zdůrazňuju). Spadl jsem v nich do vody a musel pak ještě kus jít, v důsledku čehož se začaly rozpadat. Reklamace nebyla uznána z důvodu nesprávného využívání výrobku a pozdní reklamace (asi jsem to měl reklamovat rovnou z toho potoka).

Před jakou svou chybou bys ostatní varoval?

Když je potřeba něco dokoupit v poslední civilizaci před startem expedice, udělejte si seznam a odškrtávejte položky. I kdyby toho mělo být tak málo, že „si to přece zapamatuju, nejsem blbej, ne?“ Po příletu na Svalbard jsme šli nakoupit do Longyearbyenu. Když jsme druhý den v kempu stavěli lodě a připravovali se k vyplutí, s hrůzou jsme zjistili, že jsme zapomněli nakoupit plyn k vařiči a že je neděle, tedy zavřené obchody. Situace se vyřešila jen šťastnou náhodou.

Špicberky, kam míří většina tvých cest, jsou poměrně specifickou oblastí. Vyžadují i nějaké specifické vybavení?

Nezbytnou součástí vybavení pro cesty na Svalbard jsou střelné zbraně, na obranu před ledními medvědy. A s kulovnicí jsou pořád nějaké problémy, ať už organizační a administrativní nebo čistě technické. Vynucuje si zařazení dalšího vybavení. V HG Sportu si asi dodnes pamatují, že mi dělali na pušku vodotěsný futrál. Mimochodem, vodotěsný je, ale voda v něm kondenzuje a v polárních podmínkách se to vysušuje špatně. Nápad na řešení jsem dostal až po poslední výpravě, tak ještě není vyzkoušený.

Máš nějaký sen, který by sis chtěl splnit?

Antarktida.

A tvoje konkrétní plány do budoucna?

Propadl jsem moři a plachtění. Chystám se na plavbu kolem Skandinávie. Dále připravuju větší akci v mořích pro změnu jižních, ale o podrobnostech se zatím nebudu zmiňovat. Za prvé jsem teprve na začátku průzkumu technických možností. A za druhé si pořád nejsem jist, jestli tenhle nápad není příliš velká drzost…

Článek vyšel v ročence Malý Průvodce světem outdooru 2010 a na webových stránkách svetoutdooru.cz