Putování po Bajkalském moři
Pro nezasvěcené geografické teoretiky je Bajkal pouhým velkým jezerem. Stejně tak se o Bajkalu učí v hodinách zeměpisu na školách a píše v mnoha článcích. Nenechte se tím ale zmýlit. Každý, kdo u Bajkalu žije nebo tam jen někdy byl, vám potvrdí, že Bajkal je moře – to jediné sladké moře na světě. Právě na toto moře se vydala přírodovědecká expedice Něrpa podpořená Expedičním fondem a firmou Gumotex.
Těžké začátky
Po deseti hodinách, kdy jsme se kodrcali hrbolatými polními cestami v maršrutce z Irkutsku, padla tma. Déšť ale nepolevil a stále zkrápěl krajinu kolem nás hustými provazci vody a měnil už tak dost hrbolatou cestu v jen obtížně sjízdný tankodrom. Když nás řidič vyložil před hotelem, měli jsme vše co nebylo v lodních vacích, kompletně mokré.
Druhý den ráno se ale bohudík trochu vyčasilo, a tak se nám povedlo nejen usušit věci, ale navíc jsme se mohli s chutí vydat na cestu do města, nakoupit zásoby a domluvit další cestu lodí na východní pobřeží Bajkalu, odkud mělo začít naše putování.
Bajkalská odyssea konečně začíná
Druhý den ráno jsme se v Nižneangrarsku nalodili na malou loď a vydali se napříč severním Bajkalem do Chakusy (XAKYCЫ). Zde, jen kousek od břehů Bajkalu vyvěrají teplé minerální prameny. Voda tady má teplotu 46°C a je prý bohatá na radon.
Blahodárná koupel v teplé lázni nás úžasně osvěžila a nabudila. Ale i tak se zde dlouho nezdrželi. Jen jsme nafoukli naše Baraky, rozdělili si je, oslavili zahájení expedice sto gramy vodky a vyrazili jsme na cestu.
Naše první noc na Bajkalu byla jedna z nejkrásnějších. Bylo jasno, celé nebe bylo poseté hvězdami, větřík sice už nefoukal, ale i tak bylo chladno. Spát jsme šli až dlouho po západu slunce. Druhý den jsme podle stop zjistili, že se na nás v noci přišel podívat medvěd. Byl ale zdvořilý a nechtěl rušit, a tak nás asi jen chvíli pozoroval ze vzdálenosti zhruba padesáti metrů a pak zmizel v tajze.
Zátoka Ajaja (Гyбa Aяя)
Z Chakusy vedla naše cesta dál na sever podél pobřeží Bajkalu. Naším cílem byla Ajaja, jedna z nejkrytějších zátok na Bajkalu. Název Ajaja udájně pochází z jazyka Evenků v němž znamená „velmi, velmi krásná“. A to opravdu je.
Frolicha (Oзepo Фpoлиxa)
Další den jsme se vydali k jezeru Frolicha. Okolí Frolichy lemuje úchvatná tajga, hustý březový les je jen občas vystřídán borovicí nebo modřínem. Ten se spolu s břízou začínal už nádherně barvit a břehy jezera tak hrály mnoha barvami. To vše doplňovalo úchvatné, křišťálově čisté ledovcové jezero ve tvaru podkovy, v němž se odrážely skalnaté vrcholky nepopsatelně krásných hor, které ho ze všech stran svírají. Na jezeře jsme strávit několik dní. Dokonce jsme se vrátili zpět do Ajaji, abychom si přinesli jednu loď a mohli tak podnikat i výlety po jezeře.
Bouřlivá cesta
Z Frolichy jsem se já a Krtek vydali s jednou lodí na cestu po řece. Scio s Lenkou se měli vrátit k Bajkalu a pokračovat druhý den po moři. Sejít jsme se měli u ústí řeky do Bajkalu.
Měl jsem z našeho plánu strach. Už dříve nám v Chakusy řekli, že řeka vytékající z Frolichy je nesjízdná a náš zběžný průzkum peřejnatého toku to jen potvrdil. Krtek ale trval na svém a tak jsme vyrazili. Asi dva kilometry jsme se vezli prudkým peřejnatým úsekem řeky jako po horské dráze. Jedna vlna stíhala druhou, a protože naše loď byla otevřená, museli jsme z ní každou chvíli vypouštět vodu, což šlo ale poměrně snadno díky vylévacímu rukávu na zádi. Peřeje ale brzy skončili a pak nás čekalo už jen zhruba deset kilometrů krásné, rychle tekoucí řeky. K Bajkalu jsme dorazili ještě ten den večer. Foukal studený vítr od západu, který hnal proti pevnině mohutné vlny. Ten večer i celý příští den marně jsme čekali na Lenku a Scia.
Ti se ukázali až následující den pozdě večer. Den před tím sice dorazili do Ajaji, ale Bajkal byl tak rozbouřený, že nemohli vyjet. Rozhodli se proto počkat do rána. Brzy ráno byla hladina Bajkalu klidná a tak se vydali na cestu. Před polednem se ale začaly zvedat vlny, které byly vyšší a vyšší, až nakonec hodně přesahovaly dva metry. Jejich loď ale ukázala vše ze své stability a nepřevrátila se. Scio s Lenkou však neměli jinou možnost, než vydat se po směru vln, které ale bohudík směřovaly na sever. Když se dostali k zátoce, ve které jsme se měli sejít, podařilo se jim alespoň mírně zatočit k východu a přistát poblíž mysu, který zátoku od severu ohraničoval. Rozhodně jsme si ten večer měli u ohně o čem povídat.
Další putování
Druhý den ráno se Bajkal uklidnil a my jsme mohli bez problému vyjet na cestu. Byli jsme už blízko severního konce Bajkalu a čekaly nás několik dní pádlování podél ústí horního toku Angary a severních písků.
Byla to úžasná krajina. Po mnoha dnech strávených poblíž hor se najednou okolo nás otevřela rozlehlá rovina delty Angary a přilehlých močálů, které byly od Bajkalu odděleny úzkou písečnou kosou. Ta se na několika místech měnila jen v malé ostrůvky vyčnívající sotva několik metrů nad hladinu jezera.
Po čtyřech dnech plavby podél severního pobřeží jsme přistáli kousek od Nižneangarsku a připravili se na předposlední noc naší expedice a zároveň poslední v alespoň relativní divočině. Další den nás přivítalo pošmourné ráno, jedno z mála uplakaných rán, které jsme na Bajkalu zažili, a to nám dalo i dobrý důvod nevylézat ze stanů a utápět se ve vzpomínkách na už téměř dokončenou cestu.
Domů…
Čas nás ale tlačil. Druhý den nám ze Severobajkalsku po poledni odjížděl vlak, a tak jsme se museli s Bajkalem rozloučit.
Naše expedice ale neskončila úplně. Scio strávil ještě deset dní v Irkutsku, kde spolu s odborníky z Hydrobiologického ústavu Ruské akademie věd určoval vzorky zooplanktonu, které během celé expedice nasbíral. Populárně-naučný článek, který má z jeho práce vzniknout, by měl začátkem příštího roku vyjít v časopise Vesmír.
autor: Petr Juračka
Video - Dobrodružní výprava na Bajkal s Petrem Janem Juračkou
Putování po Bajkalském moři
