S Orinokem po Orinoku

„Ten bágl dejte tamhle a ty si sedni sem.“ Všichni bez odporu posloucháme příkazy. Trup malé cesny se na vzletové dráze rozdrnčel. Pro silné vibrace a pudovou obavu o všechny ty mihotající se součásti letadla ani nefotím. Po odlepení se od země lomoz znejhoršího přestává. Konečně začíná naše cesta po jednom zdvaceti čtyř Venezuelských států svýmluvným jménem Amazonas.

Původně to měla být náročná expedice, která prověří svaly, ducha i teoretickou přípravu dvoučlenného týmu. Místo toho byla prověřena naše trpělivost při ne moc úspěšném slézání útesů bolívarské socialistické byrokracie.

S průvodcem vynuceným legislativou státu Amazonas teď sedíme v malém letadélku pro čtyři lidi a necelé dva metráky nákladu. Pilot má před sebou dva profi GPS navigátory. Oba vypnuté. Nasadil si silné brýle a cloníc si rukou mžourá proti rannímu slunci. Už to vidím i já. Hledá si cestu okolo stěny stolové hory. Úžasný divadlo.

San Juan de Manapiare větší vesnice u řeky Manapiare. Sem jsme přesunuli start plánu B. Plán A nevyšel. Nedostali jsme povolení k cestě k pramenům Orinoka. Na úplatek, kterým se zde řeší vše, nemáme dostatečné fondy. Stovky vojáků národní gardy střežící nový zákaz těžby zlata ve Venezuele a potlačující aktivity kolumbijských geril byl ale tím nejpádnějším argumentem a překážkou úvah o ilegálním průniku.

Podle plánu B sjedeme Manapiare. Tato malá říčka se vlévá do Ventuari a ta se vdeltě tří set ostrovů vlévá u národního parku Yapacana do Orinoka. Tam se sjedeme s dvanáctimetrovým plechovým bongem a se silou čtyřiceti koní se vydáme proti proudu Orinockých vod. Kam? To se uvidí. Zpátky pojedeme zase s nafukovacím člunem až do hlavního města Puerta Ayacucha.

Náš člun české výroby jménem Orinoko od firmy Gumotex letěl i s motorem o dva dny dřív. Jinak by jsme se do letadla nevešli. Humberto – náš indiánský průvodce ho našel vjednom domku na hlavní ulici. Otevřít nám přišla na místní poměry moc krásná, ani ne dvacetiletá indiánka. „Víš co Humberto? Sežeň přes vysílačku kontakt na toho chlapíka co má mít náš benzin. Já zatím dostanu tyhle věci do přístavu.“ Než jsem to dořekl projížděla kolem nákladní dodávka. Jediná ve městě. Na mávnutí zastavili. Cestou jsem přemýšlel, jak se sem asi dostala. Jediná doprava je po řece. Kdysi sem přijela nějaká expedice po zemi. V padesátileté historii této komunity to byla velká sláva, ale cestu už dávno obsadil prales. Veškerou dopravu tu v době dešťů obstarává řeka. Ale teď na konci léta je uzavřena ve vysokých hliněných březích. Nesplavná pro větší lodě s benzinem i s potravinami. Dojeli jsme k řece. Martin Mykiska čeká u věcí na druhém konci vesnice o pár set metrů dál. Nafouknu Orinoko a dojedu tam po vodě.

„Hele ty jsi Gringo?“ říká indiánský chlapec. „Ne já jsem Evropan. Z Čech.“. Během konverzace jsem připravoval člun k prvnímu nafouknutí. „To jako z Československa?“ Otázka mi vyrazila pumpu na nafukování z ruky. Zamyslel jsem se. „Jo, já jsem Čechoslovák.“ Aspoň jsem se jako takový narodil. Tlačíc na pumpu jsem mu vysvětlil rozdělení naší země.

„Můžu to zkusit?“ Trochu zištně smyšlenkou na volné ruce k fotografování jsem mu odpověděl že ano. To už se kolem nás srotilo víc jak dvacet jeho kamarádů. Nevěřícně osahávali nafouknutý člun a dobírali si mne, že jej krokodýl snadno prokousne.

První den na vodě. Vzákrutu řeky zmizely poslední mávající kakaově hnědé ruce. Teď jsme tu jen my a řeka. V dlaních třímáme pádla. V zemi s druhým největším exportem nafty na světě se nám nepodařilo sehnat ani litr benzinu pro náš šestikoňový motor. O vesnici výš proti proudu řeky uštkl had mladíka. Neměli benzin, aby jej dostali do nemocnice. Když po týdnu otok stoupnul od nohy k srdci, chlapec v neskutečných bolestech zemřel. I takovou podobu má zdejší Chavezovo socialistické hospodaření s benzinem.

Víme, že i pro nás jde o svízelnou situaci. Vzhledem k časovému plánu a krozloze Amazonas není vůbec jisté, že se nám podaří vrátit se včas, tak abychom stihli letadlo do Evropy. Snad cestou nějaké palivo seženeme.

První kilometry nám odhalují krásu pralesa, ve kterém neburácí lodní motor. Zvířata jsou sice o dost plašší, než když jedete s motorem, ale je více času k prohlížení. Chvíli zastavíme na focení orchidejí. Jinde zas vytahujeme pádla a nahazujeme udice. Okolo vyfukují gejzíry vody sladkovodní delfíni a tamhle pod větvemi frkají vztekle nutrie. Zkrátka vodní vandr jak má být.

Těžko říct co dělá z lodě vhodný dopravní prostředek na měsíční plavbu v pralese. Jestli snadná ovladatelnost, výtlak více jak 350 kg nebo stabilita pro vaření jídla na vařiči či třeba močení přes palubu. Kdo to někdy zkoušel s kajakem Helios, tak ví, že to tedy cestovní loď úplně není. Zato v Orinoku můžete na benziňáku bez katastrof uvařit guláš. Nachytat na něj ryby a ještě při tom tancovat. To sem třeba jednou chytil pěkně velkou piraňu. Jen co jsem udici vytáhl zvody, tak překousla vlasec a s plácnutím mi spadla do klína. Kdo je mršky zná, ví o hubě plné ostrých zubů. V návalu obav ze ztrát na místech nejcitlivějších jsem začal svým utonem (útočný nůž AČR, kterým jsem ji původně chtěl omráčit) vyhánět zmítající se rybu ze svého rozkroku. Nepomáhalo to a tak jsem vyskočil na lavičku a snažil se rybu připíchnout nožem a dokončit původní plán s omráčením. Zajíkajíc se smíchem mi Humberto naznačoval, že takhle oslavný tanec nad ulovením ryby nevypadá.

Zlehce naloženého kajaku Helios je na červený člun Orinoko bizardní pohled. V předu se jako ničivá zbraň zdvihá z člunu noha motoru bez vrtule. Na háku – první lavičce od přídě sedí Humberto. Za ním je veliký lodní pytel s věcmi pro všechny tři členy týmu na měsíc života v pralesních vodách povodí Orinoka. Na pytli kufr s fototechnikou. Vždy pohotově k otevření. Na kufru solární nabíječka. Zadní lavička patří vždy jednomu z nás. Pro většinu vodáků pohoda. Pro nás, aspoň zpočátku, pěkná dřina. V Amazonii totiž řídí loď zásadně háček a zadák maká. Vpřípadě, že je indián v bongu sám, ani ho nenapadne, aby si sednul někam jinam. Kolize zájmů, kdy Humberto dává pozor, aby se nesedřel a navíc ze zvyku neustále směřuje loď někam. Zpravidla jinam než já. Takže to končí bokem na naplaveném dřevu s ostrými trny a nebo na ostrých skalnatých výběžcích. Naštěstí obavy místních indiánů ani příznivců pevných lodí u nás doma se nenaplňují. Trochu to dře, a když nás proud natlačí pod větve, tak to praská, ale žádný bublinky. Nechvalné to znamení sice snadno řešitelných, avšak zdržujících problémů.

Jednoho dne odpoledne zastavujeme ve stínu pralesa klenoucího se několik metrů nad vodu. Hned vedle 13 metrů dlouhého bonga vydlabaného zjednoho kmene. Na vysokém břehu připravuje skupinka indiánů závěrečné vypalování nového desetimetrového bonga. Vysekali a vyřezali jej zjednoho kusu kmene. Stromu říkají Žlutý klacek, odseknuté štěpy dřeva krásně a silně voní. Vlastně jej ani nebudou vypalovat, jen uvnitř a kolem zapálí listí palmy. Ohřáté dřevo jde dobře roztáhnout právě do tvaru bonga. „Podej mi prosím tamhletu větev“, přidávám ruku k dílu. Oheň vyšlehl vysoko, až ke korunám nižších stromů. Za pár hodin je hotovo. S Martinem dáváme kajak do starého velkého bonga a Orinoko přivazujeme k motoru na záď. Posledních deset kilometrů jedeme do vesnice Moriche stopem.

Ráno jsme získali od náčelníka první litr a půl benzínu. U pumpy ve vnitrozemí stojí litr benzinu 0,53 Kč. Tady, kde je otázkou přežití, 300,– Kč. Po první půlhodině je motor zaběhnutý. Celou dobu, co bublal, jsme jej montovali do člunu. Pravda je, že výrobce člunu – Břeclavská firma Gumotex – uvádí nejvyšší možný výkon závěsného motoru 2,5 koně (HP).

Jenže stím by jsme se proti proudu Ventuari ani nehnuli, o řece Orinoku ani nemluvě. Ke všemu nejmenší motor v Carakasu se dá koupit čtyřkoňový a ten má stejné rozměry jako šestikoňák. Ted nám na zrcadle – prkně, kam se zavěšuje motor – visí krásný nový čtyřtaktní motor suzuki.

„Martine pojeď prosím tě se mnou.“ Sobavou zovladatelnosti člunu lákám parťáka do člunu. Na břehu stojí zástup nevěřících indiánů. Motory mají, lodě také, ale tohle lehký červený a nafukovací chce každý vidět. Zvlášť s tak malým motorem! Kdo někdy pádloval proti Ventuari dobře ví, proč tu všichni mají třicítky a čtyřicítky.

Motor bublá. Člun uprostřed řeky postavený špicí proti proudu stojí na místě. „Martine prosím tě jdi dopředu na lavičku“. Vyváží tak nebezpečí, že půjdeme na záda, až motor zabere. „Dane ještě jednou to zkontroluj, ať se to neutrhne a nerozseká to člun i nás.“ „Jasně“ odpovídám. S důvěrou v dobře odvedenou práci českého výrobce přidávám plyn. Pomalu a plynule s pohledem na úchyt zrcadla v člunu. Je to ok. Dvě třetiny lodě od špičky jsou ve vzduchu letíme po hladině jako šipka. Nejhorší smrt je prý z vyděšení. Osobně si myslím, že když vezme člověka vrtule po zádech je to horší. Proto ubírám a jdeme nakládat.

Pro zatížený člun Orinoko se dvěma lodníky bude ten výkon tak akorát. Jen musíme kevlarovou šňůrou vyvázat zrcadlo, tak aby dlouhodobá zátěž plného výkonu motoru nezničila úchyty na válcích z gumotextilie. Ještě přivázat kajak za člun Orinoko, nalodit do něj jednoho znás a můžeme jet. Benzin nám došel třicet metrů před přístavištěm další vesnice. Vyžebrali jsme další, dvakrát tolik za stejnou cenu. Večer jsme byli o padesát kilometrů dál vosadě Puerto Lemon. Dostali jsme za necelé tři stovky korun 25 l benzinu. Já jsem dostal horečky. Byl jsem docela rád, že už nemusíme pádlovat.

O další dva dny později přijíždíme k malé vesnici s hliněnými domy. Doufáme, že tato rodina mluví španělsky. V předešlé vesnici si pokecal jen náš průvodce. Ještě štěstí, že místní indiáni jsou kmene Piroa stejně jako Humberto. Tohle byla malebná vesnice se spoustou dětí, a tak jsme byli rádi, že si tu můžeme popovídat. „Kam jedete?“ zeptal se mladý učitel hned na břehu. „Dolů.“ Odpověděl mu Humby. Odpověď s podobou ironické samozřejmosti je tu přijímána jako úplně dostačující. Jako když doma někomu řeknete: „Do Brna na výstaviště.“ Kolem se nahrnulo spousta dětí s milionem všetečných otázek a úsměvem, kdykoli připraveným pro váš fotoaparát. Až jsme z toho zapomněli upustit vzduch z člunů. U nitrilonového Orinoka nás to nijak neděsilo, avšak představa ztráty staršího typu kajaku byla hrozná. Po ránu je chladněji, nafoukněte čluny do tvrda (měřák jsme sebou neměli). Odpoledne na přímém slunci stlačený plyn vlivem zvýšené teploty zvětší svůj objem. Dokavad jedete po vodě je to fain. Člun se zespoda ochlazuje o vodu. Takže i když na něm svrchu neudržíte ruku, není tlak nebezpečný. Ale když zastavíte, a třeba i vytáhnete člun na souš, mohlo by u staršího člunu dojít k havárii. Proto jsme jej při podobných zastávkách upouštěli. Chvíli jsme se tu zdrželi. Popili jsme společně s indiány dešťovou vodu s maniokem (moukou zkořenů yuky) a popovídali si s panem učitelem i kapitánem vesnice. Kapitán je otcem devíti dcer, které spolu sním založili před čtrnácti lety tuhle vesnici. Dnes tu žije dvanáct rodin. Pozval jsem pár dětí na člun. Myslel jsem na dvě nebo tři. Ale vlezlo jich tam sedm. Hned se chopili pádel a dalekohledu. Příjemná atmosféra, dětský smích a uznalé pochvalování stability i výtlaku neznámého člunu od dospělých indiánů. Děti bezstarostně skákají do vody. Beze strachu z piraň co tu před chvílí lovili, stejně jako z kajmanů. Vždyť ti vylézají až po soumraku.

Nejvyšší čas vyrazit. Najít nějaký příjemný tábor na další teplou noc plnou komárů. Vstříc novým zážitkům zítřka.

A jak to dopadlo? Po čtrnácti stech kilometrech na řekách povodí Orinoka jsme splnili náš plán B a dostali se k soutoku Orinoka s řekou Ocamo a zpět do Puerta Ayacucha. Prameny Orinoka nás tedy ještě čekají. Tentokrát nejspíš z jiné světové strany. Ale určitě s naším červeným člunem, který se letos tak skvěle osvědčil.

Dan Hála