Snowy River

Terénním Subaru Foersterem sjíždíme po prašné cestě do údolí. Skrze eukalyptový prales zatím není nic vidět, teprve když prudké klesání končí a ostré serpentiny se narovnávají, tušíme, že řeka je už nedaleko. Záhy přejíždíme úzký McKillopův most – jediné místo, kde se ke Snowy River dá dojet autem. Na písčitý břeh vybalujeme nafukovací kajaky a loďáky s vybavením a máváme na rozloučenou Tomášovu strýci, který nás po třech dnech bude čekat na smluveném místě.

Řeka Snowy vás zavede do pravé australské divočiny

Tři dny pustinou

S Jardou, Tomášem a jeho strýcem Jirkou už druhý týden putujeme po divokých místech australského východního pobřeží. S autem, naloženým až po střechu vodáckým vybavením jsme vyrazili ze Sydney a namířeno máme až na samotný jih nejmenšího kontinentu, do Tasmánie.

Ačkoliv východní pobřeží ve srovnání s jinými oblastmi Austrálie není ani zdaleka taková pustina, přesto nás čekají tři dny plavby, během kterých budeme stále v pustině, mimo dosah civilizace. Řeka Snowy River se na tomto úseku zařezává do hlubokého zalesněného kaňonu, jehož skalnaté srázy dokážou zdolat jenom mrštní skalní klokani. Po celou dobu tedy budeme odkázáni jenom sami na sebe a naše plavidla.

Zatímco na písčité pláži vybalujeme naše „nádobíčko“ a plníme pupami kajaky na předepsaný tlak, pozorují nás z větvě blahovičníku dva ledňáci australští, kterým zde pro jejich pronikavý křik podobný hlasitému smíchu nikdo neřekne jinak, než Kookabara.

Uvidíme, jestli i my budeme mít na konci plavby důvod ke smíchu – čeká nás totiž téměř sto kilometrů divoké řeky s mnoha nástrahami v podobě peřejí, skoků a skalních soutěsek. Bez dlouhého otálení dokončujeme balení, sedáme do kajaků a několika záběry pádlem se dostáváme doprostřed dravého proudu.

Řeka u McKillopova mostu

V kraji leguánů, ježur a psů dingo

Řeka, která pramení vysoko ve Sněžných horách, přibírá jen kousek nad mostem vydatný přítok, a tak v těchto místech tvoří tok široký přibližně padesát metrů. Zalesněná krajina rychle ubíhá vzad a namísto křiku ledňáků a papoušků pomalu přivykáme pravidelnému šplouchání vln, jež narážejí do přídí našich kajaků.

Ráno na jednom z tábořišť

První den nás naštěstí nečekají žádné vodácké záludnosti, a tak si můžeme v klidu přivyknout na chování přetížených lodí a vychutnávat krásu okolní krajiny. Jedinou „adrenalinovou“ akcí se tak stává fotografování leguána, jenž nehybně leží na kmeni eukalyptu, jen těsně nad hladinou řeky. Jarda se v touze po co nejlepším záběru zamotává i s kajakem do suchých větví a výsledkem je žuchnutí jeho Canonu do vody, čímž bohužel na Snowy River končí s fotografováním…

K večeru přistáváme u jedné z mnoha písečných pláží a okamžitě se shodujeme, že na tak nádherném místě jsme v Austrálii ještě netábořili. Jemný žlutý písek pokrývá vnitřní zákrut řeky v pruhu o šířce asi deseti metrů a z druhé strany chrání náš kemp neprostupný prales. S Tomášem stavíme stan a Jarda mezitím rozdělává oheň a vaří první večeři.

Odvšivení“ ježury australské

Když se vydává k nedalekému potůčku pro vodu, objevuje Jarda ježuru australskou a namísto vody se vrací s tímto „úlovkem,“ který všichni tři pečlivě zkoumáme. Drobný vačnatec však nejeví přílišnou ochotu pro rozšiřování našich zoologických poznatků, a to ani poté, co jej Jarda pomocí pinzety zbavuje asi deseti klíšťat. Zarývá se ostrými drápky do písku a hrozivě mává dlouhými ostny, takže jej po chvilce odklíštěného „propouštíme.“

Se západem slunce se rychle ochlazuje a do údolí řeky padá hustá mlha. Jakoby na povel ticho večera proříznou tisíce cikád, které svým vrzavým zvukem přehlušují i naši konverzaci a zahánějí nás do stanu. Ze šeřícího se lesa se postupně začínají ozývat další zvířecí zvuky, které v nás vyvolávají představy krvežíznivých šelem. Protože víme, že krokodýli tady na jihu nežijí, můžeme v krajním případě očekávat návštěvu nepříliš nebezpečných psů dingo.

Romantické táboření mezi řekou a pralesem

Průjezd soutěskou

Hustá mlha leží v údolí i ráno, takže vyplouváme teprve, když ji rozpouští slunce. Čeká nás nádherné počasí a také několik vodácky obtížných míst. První peřej hladce proplouváme, přestože naše bagáží obtěžkané lodě nejsou v prudkém proudu příliš obratné. Teprve druhá kaskáda obrací mojí a Jardovu loď dnem vzhůru, zatímco Tomáš elegantně proplouvá. Je z nás nejzkušenější vodák a také „hlava“ výpravy – je hlavně jeho zásluhou, že jsme tento nádherný kout Austrálie „objevili.“

Ledňáci australští

V poledne se dostáváme k zatím nejobtížnějšímu místu plavby, představovaným asi třicet metrů dlouhou soutěskou, kde se široká řeka zužuje na pouhých několik metrů. Přistáváme a nejprve z břehu obhlížíme terén, než se na lodích vydáváme mezi obrovské balvany. Voda skáče z kamenu na kamen a na několika místech řeka částečně mizí kdesi ve spleti skály a kamení. Po krátké poradě postupně proplouváme soutěskou, sevřenou z obou stran kolmou skálou z červeného pískovce a šťastně přistáváme v tůni pod ní.

Protože pláž jsme už dlouho neviděli, k obědu si prostíráme na jedné ze skal, na kterou s námahou vytahujeme i naše plavidla. Během poledního odpočinku připlouvá skupinka čtyř kajakářů. Jsou to první lidé, které od včerejšího dne vidíme, a tak si vzájemně vyměňujeme dojmy.

Typický obrázek Snowy River

„Chtěl bys prodat svůj kajak?,“ ptá se mě nakonec jeden z nich, mladý muž z Melbourne. Nedivím se mu, že má zájem o mou loď – nafukovací člun je totiž ideální plavidlo na nepřístupné australské řeky. To, že jej můžeme sbalit jako malý batoh se nám koneckonců vyplatilo už před týdnem, kdy jsme se půl dne trmáceli divočinou k řece Shoalhaven. Australana musím ale zklamat – z obchodu nic nebude, protože je budeme ještě potřebovat v Tasmánii, kam příští týden míříme.

Divoká soutěska prověří vodácké dovednosti

Noc pod jižním křížem

Poslední večer opět táboříme na překrásném místě. Má však tu nevýhodu, že pro pitnou vodu musíme jezdit lodí na protější břeh. Nechce se nám totiž pít přímo z řeky, jejíž horská voda sice není znečištěná, ale tmavě hnědá barva způsobená rašeliníky nevypadá příliš lákavě. Tomáš tedy plní dno svého kajaku sadou ešusů a pádluje napříč řekou ke křišťálovému prameni, jež stéká přímo po skále. Nakonec se mu daří vodu nabrat přímo z lodi, aniž by musel vystoupit na břeh.

Počasí nám přeje, takže se rozhodujeme se pro nocování „pod širákem“ a uléháme do vyhřátého písku jenom ve spacácích. Ačkoliv nejsme vzdušnou čarou od civilizace více, než několik desítek kilometrů, díky izolaci nepřístupného údolí si připadáme jako na samém konci světa.

Na setmělé obloze nad námi jasně září Jižní kříž, jedno z nejmagičtějších souhvězdí jižní oblohy. Na rozdíl od pradávných námořníků, jimž po staletí toto souhvězdí při plavbách napříč oceány ukazovalo cestu, my se nemusíme obávat, že bychom zabloudili. Řeka Snowy si svou cestu k moři našla sama a my jenom jedeme v jejích stopách…

Nabíráme vodu u skalního pramene

Muž od Sněžné řeky

Ne nadarmo právě údolí Snowy River inspirovalo australského poeta A. B. Patersona ke složení básně „Muž od Sněžné řeky,“ pojednávající o legendárním honákovi, kterému se podařilo zachránit drahého koně, ztraceného v australské buši. Proslulost tohoto díla v Austrálii lze srovnat například s naším Máchovým „Májem.“ Zde je krátká ukázka z eposu čítajícího 13 slok:

Do všech stran tu křemen létá, pony ale neklopýt,
rázně cestu klestí dřívím spadaným.
V sedle muž od Sněžné řeky jako socha zdá se být -
velkolepě jede horal stylem svým.
Rozvlákněnou kůrou jede, mlázím, sypkou horninou,
tempem závodníka běží po skalách.
Nezadržel svého koně ani na chvíli jedinou,
dokud zdráv a svěží nesjel strašný svah.

Na tuto báseň volně navazuje děj stejnojmenného filmu Georgie Millera o rančerech a koňských honácích a později i televizní seriál „Sněžná řeka.“

Může se hodit:

Národní park Snowy River

Národní park „Snowy River“ leží ve státě Victoria, 390 km severně od města Melbourne. Na tisíci kilometrech čtverečních divočiny najdeme neobyčejně pestrou přírodu – od původních zachovalých pralesů až po čité a divoké řeky a hluboké kaňony. Parku dala jméno mohutná řeka Snowy River, jež jím protéká a jakoby tvoří jeho páteř. Řeka Snowy pramení nedaleko nejvyšší hory Austrálie, Mount Kosciuszko (2228 m) a vlévá se do moře na jihu Austrálie, u městečka Lakes Entrance.

Do parku vedou dvě hlavní přístupové cesty – silnice Gelantipy Road z Buchanu a hlavní silnice Bonang Highway z města Orbost. Obě komunikace se scházejí v jednu cestu McKillops, která vede podél severní hranice národního parku. Po této silnici se přejíždí most McKillops, kde se lze vykoupat v řece nebo si jen odpočinout na písečně pláži. Přibližně 20 kilometrů západně od mostu najdeme překrásné vodopády Little River s několika vycházkovými okruhy a unikátními stromovými kapradinami.

Více na: http://www.parkweb.vic.gov.au/1park_display.cfm?park=186

Autor článku Jan Hocek je fotograf a nezávislý publicista. Je autorem knihy Nejhezčí túry světa. Najdete v ní reportáže a fotografie z osmnácti nejhezčích světových túr pěti kontinentů - od Aljašky po Nový Zéland - včetně map a praktických rad. Více informací o autorovi najdete na: http://www.hocek.cz/.